čtvrtek 29. prosince 2016

Začínáme sázet stromy (Tomáš)



Jeden z projektů, který jsme před odletem do Tanzánie vyhlásili, byla výsadba stromů u centra pro sirotky v Mahangu. Vzhledem k tomu, jak tady stromy strádají, je nutné nejen vykopat pořádné jámy a dovést hlínu, ale ochránit je před nájezdy stád dobytka. Začali jsme proto výstavbou alespoň provizorního plotu, který zajistí dostatečnou ochranu. Plot je téměř hotov a budeme moci začít. 



Stromy sadíme i mimo oplocený pozemek a každý budeme chránit vlastním plůtkem. První strom (mangovník) zasadil Mikoláš…teď už stačí jen postavit dům a zplodit syna.


Další stromy budou postupně následovat. Děkujeme všem dárcům, kteří strom zakoupili. Díky tomu se rozvine celé centrum pro sirotky. děti dostanou v budoucnu nejen ovoce, ale i stín;-)

středa 28. prosince 2016

Světlo ve tmě (Andrea)

Když déšť pohladí vyprahlou zem...tak se Vánoce v Sirotčinci Bez mámy dotknou vašeho srdce. Vše je tady jiné, nic není takové jako si představujete, že bude. Tady se člověk skutečně naučí nic neočekávat. Jak říká náš kamarád dobrovolník Michal " tady máme jenom čas" .A ten čas vás buď naplní, nebo se jaksi rozplyne. Když nic nečekáš, nemůžeš nic ztratit. A tady skutečně o nic nepřicházíme, protože nemáme nic, co by nám někdo mohl vzít.




Když nastal Štědrý večer, který je tady den po tom našem (tzn.25.12.) přišel pocit velké radosti. Radosti ze života. Pozorovat děti je vždy zážitek, tady ovšem vyjímečný. Děti se tady těší z věcí, kterými u nás jako dárečkama opovrhujeme. Zubní kartáček, pravítko, sešit, ovoce...oči jim zářili způsobem, který rozbíjí tmu.  Když jsem pozorovala této chvíle nedalo mi zaměřit se i na dospělé kolem. Byla tady místní stařešina, církevní sestry a hrdinové organizace "Bez mámy" (Miška, Tomáš, Michal) . A ti zářili jako měsíc uprostřed noci. To štěstí, které vyzařovalo z jejich spokojenosti, bylo oslňující.  A pak se společně jedlo, pilo, veselilo...a pak Bůh poslal déšť, který pohladil vyprahlou zem. A dnes ráno se zazelenal svět.



Vánoční představení Příběhu zrození, anděl Gabriel se zjevuje pastýřům a zve je do Betléma.

Zítra se s Mikolášem rozloučíme s tímto okouzlujícím místem. Místem, kde je všechno naopak, ale zato správně... protože Bohu není nic nemožné. 

Sherehe ya Yesu Kristu (Mikoláš)

Sedím u stolu v sirotčinci ve společenské místnosti,  která slouží zároveň jako jídelna, taneční parket, umývárna nádobí, útulek pro čerstvě vylíhlou drůbež a úkryt před sluncem. Koukám z okna ven na vyprahlou savanu, tu a tam pár keřů, ale hlavně prach. Včera zapršelo. Teda byl to pořádnej liják, takovej ten, po kterém se pročistí vzduch a do té doby nesmělá tráva začne růst doslova před očima. Venku je tak třicet ve stínu, a to ještě není ani poledne. Miluju tohle počasí a taky to, že když tu v poledne vylezete na slunce, nemáte žádnej stín a to ani na duši.
Vedle v kuchyni chystají holky a sestra Epifanie - živoucí důkaz toho, že svatí se nenachází pouze v nebi, ale můžete je potkat při troše štěstí i na zemi - oběd. Bude zase rýže, tak jako každý den. Je tu moc dobrá, o tom žádná…k tomu fazole nebo hrách, nebo oboje. V kombinaci s cibulí a syrovým zelím to ze mě za pár dní činí celkem společenského outsidera. Ještěže i venku vanou celkem silné větry…


Děti běhají venku naboso. Včera jsem to taky zkusil a je to fajn, horší bylo dostat to dolů z chodidel, ale povedlo se. Na mytí postačí malý kyblíček na bábovičky a při troše cviku se celkem zdatně umyjete, ale nic se nesmí přehánět, voda je tu kakaová a je jí málo. Z venku se ozývá šílenej křik. Jdu se podívat co se děje. Dobrý, děti odháněli nějakýho dravce, kterej se snažil ulovit slepici…
Po obědě pojedeme do města na pivo. Normálně zavoláte kluky na motorkách a oni vás za pár korun vezmou. Cesty jsou tu hliněný, prašný, plný kamenů a děr a občas potkáte v protisměru místního kutila, vezoucího  na motorce nadměrný náklad, například třímetrové tyče pěkně napříč, takže vyhýbání se je do poslední chvíle hodně adrenalinová záležitost, musíte se pořádně držet toho před váma a ten se zase pořádně drží toho před ním a tak dál.. 



Město se skládá z hliněných chýší, které mají buď slaměné nebo plechové střechy. Aha, tohle jsou obchody a tady trh. Kreativitě se sice meze nekladou, ale když to tady vidím, dochází mi, jak je ta moje omezená. Koupíte tu vlastně všechno, co potřebujete, protože tady toho moc nepotřebujete. Jenom hadičku od tekoucího umyvadla jsem nesehnal, a to jsem se opravdu snažil. Asi mi nerozuměli a měli ze mě strach, když jsem jim tou prasklou mával před očima.
 
Připadám si tu trochu směšně, trochu ztraceně, zároveň svobodně a šťastně, všechno je tu naopak, nebo vlastně já jsem asi naopak od všeho, co tu je. Ale zároveň někde uvnitř cítím, že i tady jsem doma, že bych tu mohl žít, zvykl bych si rychle. Odpočívám, pozoruju, trochu kreslím, trochu pomáhám s tím, co je třeba, snažím se nevytvořit si citovou vazbu k dětem, ale moc to nejde, loučení bude těžký, vzpomínky na celej život…


Děkuju Afriko, děkuju Tanzanie, děkuju Míšo, Tome a Michale za všechno co děláte pro Bez mámy. Děkuju děcka, hodně jsem se naučil.
Venku se pase stádo krav. Nechápu, že jim není vedro.. Snad neožerou ten malej stromek, co jsem tu po celodenním kopání zasadil. A bacha ať holkám neshodí prádlo, který před chvílí pracně vypraly. Bude oběd, tak ještě pomodlit:

„kwa jina la baba na mwana na la roho mtakatifu, Amina“  (překlad pro ty z vás, co neumí svahilsky : „ve jménu otce, syna i ducha svatého, Amen“)

pátek 23. prosince 2016

Podmínky jsou "drsnější" než ty, na které jsme zvyklí (Andrea)

Od první chvíle, co jsem se ocitla na tomto miste, vím,  že jakýkoliv život má smysl. Podmínky jsou poněkud "drsnější" než ty na které jsme zvyklí, ale po první noci se s tím člověk sžije. Mým úkolem tady, je dokumentovat běžný život sirotků. Trávím čas tím, že je pozoruji, snažím se pomocí fotografie zachytit této děti v jejich přirozenosti. Z našeho uhlu pohledu nemají téměř nic, ale když se na ne zadíváte pozorně, mají toho víc, než si myslíme. Mají sílu žít. Nám tato síla často schází a to se topíme v blahobytu a nadbytku. Pořád nám něco chybí...A co když nám chybí něco, čeho je právě tady dostatek. Co když nám chybí pokoj, čas, vzduch, dotek, rozhovor, zastavení...V Mahangu je život jinej, je tvrdej. I přesto vás dokáže pohladit tak jemnou dlaní.  Neocitli jsme se tady náhodou. Jsme tu hlavně proto, abychom pomáhali těm, kteří pomoc potřebují a chtějí.  Přijímají ji tady s radostí. A taky je důležité, abychom dokázali přijímat i my. Tyto děti totiž mají obrovskou sílu, dávat nám. Tyto děti jsou plné lásky, citu, důvěry, vděčnosti a pokory. Oni mně teď vlastně učí, co znamená bytí. Co znamená teď a tady, co znamená existence. Jsem jim nesmírně vděčná, za to, že jsou. Pomoz světu a možná zachráníš sám sebe. 
Bez mámy jim dává hmotné prostředky k tomu, aby mohli lépe žít, aby mohli důstojně a v bezpečí dospět. Oni nám na oplátku nabízí to, co se nedá koupit, to, co se nedá uchopit, to, co se dá jen cítit...
Jsou to výjimečné Vánoce, takové co už asi navždy zůstanou hluboko v duši. 
Ať ty Vaše jsou podobné, ať jsou plné hojnosti, která se dá cítit...pokoj lidem dobré vůle!










čtvrtek 22. prosince 2016

Bramborový salát letos nebude (Tomáš)


Evropu jsme opouštěli ve chvíli, kdy začalo hustě sněžit s vědomím, že to může být tuhle zimu klidně naposledy, kdy sníh vidíme. Autobus do Vídně, odkud jsme odlétali, byl plný lidí směřujících na vyhlášené vánoční trhy a pro které mohlo být čiré bláznovství teď odletět na druhou, tu méně bezpečnou polokouli a jiný světadíl.


 Teprve při přestupu v Dar es Salaamu nás zastihla smutná zpráva o teroristickém útoku na vánoční trhy v Německu. Myslím, že už dávno neplatí, že u nás doma jsme v bezpečí, zatímco tady se mu zbytečně vystavujeme. Tak či onak, cesta proběhla bez vážnějších problémů, za zmínku stojí snad jen to, že Michala málem nepustili do letadla, neb měl v příručním zavazadle nůž. A nebyla to kdejaká rybička, ale pěkný vykošťovák ve tvaru pistole. No, už je na černé listině, ale do letadla ho nakonec naštěstí pustili J
V Mahangu plyne život pomalu a tomu se přizpůsobuje i rychlost výstavby sirotčince pro holky. Před rokem a něco jsem opouštěl Centrum pro sirotky s tím, že až přijedeme příště, bude budova pro holky hotová a že tam budeme spát i my, protože jsme zde vyčlenili pár místností i pro dobrovolníky. Africká realita je ale jiná, místnosti se sice již dokončují, ale chybí dodělat záchody, sprchy a některé dílčí úpravy. Náš nový zaměstnanec David nám chtěl udělat radost a místnosti pro dobrovolníky nechal vymalovat do zelena… nápad dobrý, ale ta zelená... inu, nakonec jsme se rozhodli místnosti přemalovat.

Bohužel jsem stále omezen v pohybu, zraněné koleno mi nedovoluje se plně zapojit do fyzicky namáhavějších pracovních aktivit. Nehty si ale nekoušu, protože organizačních úkolů je až nad hlavu. Bude potřeba vyřešit problémy s elektrikou, chceme rozjet hodiny angličtiny pro děti, musíme postavit plot pro výsatbu stromů,.... No a mezitím, abychom se nenudili, musíme co nejdříve rozjet web bezmamy.cz, který nám už podruhé napadl nějaký virus, takže nefunguje. Ten poslední problém mi dělá největší starosti, protože se odsud řeší dost špatně.
Tak nějak nám tady ani nepřipadá, že by se blížil Štědrý den, stromeček, dárečky, kapřík a bramborový salát. Přesto nepochybuji, že si ho tady skvěle užijeme, i když kapřík a salát asi nebude J
Vyrábíme s dětmi vánoční ozdoby při posledním slunečním světle tohoto dne.